Jak se připravit na narození Krista

Advent znamená příchod. Křesťanství je něco živého, dynamického. Je to čekání na Někoho, kdo má přijít, kdo přichází. Na Krista nemůžeme čekat každý rok v adventu znovu tak, jako by tu ještě nikdy nebyl. Čekáme na něho jako na toho, kdo tu byl a kdo jednou definitivně přijde – a to bude znamenat konečné osvobození. Lidstvo prochází tmou, spoutaností hříchem, pouští tohoto světa. Uprostřed světa žijeme jako ti, kdo ho chápou jako Boží stvoření, a proto jím nepohrdají, ale jejichž naděje je upnuta k tomu, který přijde, a proto svět nepřeceňují.

Církev žije v mezidobí mezi dvěma příchody Krista – vtělením a příchodem ve slávě. První křesťané byli silně zaměřeni na Kristův brzký příchod. Proto musí apoštol Petr, jak jsme slyšeli ve 2. čtení, vyvracet pochybnosti o tomto příchodu. Bůh není závislý na lidských představách, u Něho není čas. Kristův příchod je nevypočitatelný, je to Boží tajemství. Ve skutečnosti jde o Boží velkorysost a naši trpělivost. Dopřává nám čas na obrácení, protože chce umožnit spásu všem lidem.

Pán přijde. Kdy to bude? Nevíme, ani vědět nepotřebujeme. To, co potřebujeme, slyšíme dnes z úst proroka Izaiáše i Jana Křtitele: „Připravte cestu Pánu, urovnejte mu cestu!“ To je stále aktuální výzva adventu. Jan Křtitel nás učí, jak prožívat advent – příkladem a slovem hlásal duchovní obnovu.

 

1)Jan Křtitel vybízí: Najděte si samotu. Nemusí to být 20 let na poušti jako on. Stačí chvíli každý večer. Rozsvítit si svíčky na adventním věnci a místo na televizi se dívat do svého svědomí. Mluvit s Bohem.

 

2)Druhá věc, ke která nás pobízí – zapírejme se, přemáhejme se. Odpírejme si věci příjemné. Proč?

-Voják cvičí, aby byl připravený na boj. Sebezápor je příprava.

-Sportovec trénuje, aby vyhrál závod. Sebezápor je trénink.

-Student se připravuje, aby obstál při zkoušce.

Když slyšíme o sebezáporu Jana Křtitele, je pro nás nepochopitelný: byt – jeskyně, nábytek – kámen, žádný stůl ani židle, jídlo – brr – kobylky a med, šaty – z velbloudí srsti. Ale Bůh od nás nechce, abychom to všichni takto dělali. Tak to nemusíme dělat, ale zapřít se v jídle, nápoji, lahůdkách, módním oblékání, zbytečnostech. A ušetřené peníze věnovat chudým v misiích. Navíc sebezápor v jídle je užitečný i pro zdraví. Mnoho nemocí pochází právě z blahobytu. A je důležité učit sebezáporu své děti a vnuky – to je důležitá příprava pro život. (nemusím mít zmrzlinu když na ni mám chuť, zvlášť ne v pátek, nepotřebuji tu hračku).

 

3)A konečně – připravovat Pánovi cestu.

Hory bývaly místem modloslužby, odváděly od Boha, údolí zase místem dravé zvěře a nečistých duchů. Takové údolí hříchu nás odděluje od Boha i lidí. Hora pýchy nám zase zabraňuje vidět potřeby bližního a vidět v každém potřebném Ježíše. Sledovali jste někdy budování dálnice? Nejdříve se všude vyměřuje. Je potřeba snížit kopce, propadliny zavést, zvolit směr. A tuto práci máme dělat my, než půjdeme ke zpovědi. Ono je lehké přijít a říct: „Nemodlil jsem se, bral jsem jméno Boží nadarmo, někdy se zlobil a žádné jiné hříchy nemám.“ Ale je potřeba jako ten geometr zkoumat, kde je půda měkká, kluzká, kde by silnice mohla ujet, dělat sondu – to je jiná příprava. Sledovat, kde jsem slabý, nač bych si měl dát dobrý pozor, ve kterých situacích selhávám, sledovat, co mě svádí, co jsem zameškal, kde jsou ty obrovské prolákliny, které musím vyplnit, uvažovat o pahorcích mé povahy – to dá práci. Ale když je ta dálnice hotová, jak krásně se po ní jede. To je příchod pro našeho Pána, přímo do našeho srdce. Urovnejme, co se urovnat dá. Náboženství chce změnit nás. Kdo chce zlepšit svět, musí napřed zlepšit sebe. K tomuto zlepšení je potřeba najít si chvíli samoty, zamyšlení nad sebou. A mít ochotu přemáhat v sobě zlé sklony. Dobře se připravit na předvánoční zpověď. Potom se Ježíš bude moct narodit i v našem srdci a prožijeme radostné Vánoce. Potom se nebudeme muset bát, protože budeme připravení na jeho příchod, ať to bude kdykoliv.